Designy na objednávku POZASTAVENO.

L:Pž - 1.díl

23. září 2009 v 19:13 | Dimitris_ |  Lebensborn : Pramen života






Taky nenávidíte ty řeči o šťastném životě až do smrti ? Pokut jste tací jako já,tak máte mé vřelé sympatie. Podle mě je fráze "a žili šťastně až do smrti" pouhou lží a přeludem.Koneckonců ,jestli takový život existuje ,tak já jsem taková katastrofa, že se mi vyhýbá. Kdybych tohle zmínila před matkou ,seřvala by mě do němoty co to o sobě říkám - ale…není to snad můj život ?Není to snad má věc jak o sobě mluvím a co dělám ? Chápu-je to má matka,je její povinností se o mě starat a takovéhle sebe snižování si sebedůvěry mi zakazovat ,ale byla bych jí velmi vděčná ,alespoň za jeden den,kdyby mi do hlavy necpala řeči o "Velké Lásce" a "Šťastném Životě".Ale asi bych vás měla informovat proč jsem naštvaná na celý svět a rozčiluji se na nevinné fráze ,které mají lidi uklidnit a přesvědčit o tom že to co není ,může být.
Dnes jsem měla jít se svým nejlepším přítelem ven a trochu si zpříjemnit ty nudné letní prázdniny. ALE -toto záludné ALE se používá až příliš často,ALE jinak to nejspíš ani nejde- když jsem zazvonila u jeho domu s domněnkou ,že až otevře dveře vřele a šťastně na mě zavolá hlasem plným energie pozdrav,ale když došlo na scénku otevřených dveří ,objevil se obličej se zarudlou tváří a s očima zalitýma slanou vodou. Nechápavě jsem na něj hleděla a nevěděla co říct ,takže se ze mě vyloudilo jen lámavé "C-co se t-ti stal-lo?". V tu chvíli mě zalil pocit záště a nenávisti k jeho rodičům. Už delší dobu říkal že mu otec vyhrožuje výpraskem za POUHÉ pozdní příchody k obědu,ale vždy jsme ho oba dva braly jako chlapíka ,kterého nic nerozhází a který by svému synovi nedal ani tu facku. A i když to byla pouze ta facka ,která byla na Jonathanově tváři jasně viditelná,měla jsem sto chutí tam vtrhnout a spustit na jeho otce se slovy : "Co si to dovolujete fackovat Jonathana…..". Jenže Jonathan mě odstrčila ,když jsem udělala
půlkrok do domu . Provinile jsem na něj hleděla,protože jsem věděla že to já jsem příčinou té facky.Slyšíte dobře, i takovéhle hlouposti mě dokážou dost rozhodit.

"Promiň Johnny…" Řekla jsem sotva slyšitelným hlasem a sklopila jsem svá nenalíčená oční víčka k zemi.

"Cože?" Ptal se s neporozuměním v hlase a já na něj znovu pohlédla.
"No…za to určitě můžu já.Dopoledne jsem tě furt zdržovala ,takže tvému otci už asi došla trpělivost…" Opět jsem se podívala na mokrý chodníček pod nohama.
"Vždyť je to jen facka!" Řekl zvýšeným hlasem a s pobaveným podtónem Nathan. To se v tom případě ale nevysvětlovaly slzy v jeho očích.
"No jo ,ale… Proč tedy brečíš?"
"Jo ,no …tohle." Zaváhal a podíval se za sebe do obývacího pokoje ,kde spolu šťastně posedávali jeho rodiče a sledovali "televizní noviny" ,jak jsem poznala ze známé znělky. "Taťka mi zakázal s tebou chodit ven." Řekl to tak rychle ,že jsem to skoro nestačila pobrat a stála jsem tam asi dalších 20 vteřin s nepřítomným pohledem jak idiot než jsem si ty slova poskládala do správné řady.
"Co-že ? On ti zakázal … se-mnou ? Co budu dělat ?!" Zděsila jsem se představy prázdnin,strávených o samotě doma u počítače ,chatující si z hrstkou lidí ,sedících u moře a vykládajících o tom ,jak je krásné počasí a jak na ně pomrkává sladký číšník. "To nemůže!" Vyhrkla jsem až přehnaně nahlas, že se Jonathanův otec naklonil z pohovky ,aby viděl kdo ho ruší při tak zajímavé činnosti.
"To je ten problém-může …" Sdělil mi Nathan ,přivřel hlavní dveře domu a posadil se na lavičku před domem.

"A proto máš slzy na krajíčku?" Překvapeně jsem zamrkala,protože mi nedávalo smysl,že by se rozbrečel kvůli MNĚ!
"To taky…"Řekl a já trochu zklamaně svěsila hlavu . "Když jsem chtěl protestovat a slibovat že už se to víckrát nestane,řekl mi že se budeme stěhovat…na druhej konec týhle republiky!"
Dodal . Posadila jsem se vedle něj na místo ,kde byla právě mokrá plocha od deště a chytla ho za ruku.
"To snad ne." Šeptala jsem si sama pro sebe v domnění že mě neslyší,ale opak byl pravdou.
"To bohužel jo! Já ale nechci odejít!Mám tu všechno …přátele,školu,život ,lá-…"Zadrhl se v emocionálním projevu a trochu zrůžověl. "Prostě všechno!Nechci odejít a nechat tu polovinu sebe!" Mluvil rychle dál,abych na to nedopovězené slovo nestačila zareagovat.
"No dobře ,ale křičet tu na mě nemusíš." Bránila jsem se ,protože se mi zdálo že zírá na mou ruku vyčítavým pohledem.
"Ne ,to nepatří tobě…promiň.Vždyť víš že na tebe bych si to nedovolil…" Řekl s malým úšklebkem a já se zasmála. "Ale štve mě to."
"To mě taky.Zase tu budu sama a jedinej kdo se se mnou bude chtít bavit ,bude největší šprtka ze třídy - Hedvika!" S představou mě a Hedviky ,jsem se rychle rozloučila a zadívala jsem se do dálky na postávající partičku kluků od nás ze školy.

"A já budu někde zahrabanej mezi panelákama v úplně cizím městě,v úplně cizím baráku a mezi úplně cizíma lidma - tak a teď posuď co je horší." Došla mi slova, protože mi docvaklo ,že teď budeme oba dva sami.Úplně sami - on tolik mil ode mě a já tady …tady ve středu severní Ameriky v Port Wing. Ale proč? Proč se tak náhle rozhodli jeho rodiče odtud odejít a změnit naprosto vše? Tohle mě zcela vytáčí ,na nic neupozorní ,nevarují před takovou ránou a pak s klidným svědomím vám to strčí pod nos už zcela připravené. Dobře ,to bychom měli- když jde o jídlo ,nemám námitky ,ale tohle ? Chtějí mi vzít jediného opravdového přítele ,kterého mám a já proti tomu nemůžu udělat vůbec nic ! Ale vůbec,vůbec nic! Jak jim mám říct ,jak je poprosit -přemluvit aby zůstali? Hlava se mi plní otázkami a každá přibývající jakoby probodávala mé srdce. Neberu si to až moc? Je tohle normální reakce na odchod nejlepšího přítele ? Proč si nedokážu odpovědět na žádnou z mých otázek ?! Děsím se jediného dne,jediné hodiny,minuty či dokonce sekundy strávené bez Jonathana.Tolik pro mne znamená ,tolik jsme toho spolu zažili.Vzpomínám si na naše průšvihy ,když nám bylo ještě 6 let a dělali jsme vše pro to ,aby nás rodiče neposílali do školky.Dařilo se nám ,protože nás žádná z mateřských škol nechtěla přijmout.Co když je to to samé právě teď ? I když pochybuji ,že bychom si pomohli kdybychom dělali problémy. Asi už není cesty zpět…žádné.Budeme si dopisovat přes internet a sdělovat si novinky z našeho domova,škol a přátelství s jinými lidmi. Ale já nechci! Nechci mýt nejlepšího přítele jen na monitoru svého počítače a číst si řádky slov ,naťukaných na klávesnici ,která nedokáží nahradit slova ,která by jinak šli slyšet tak zřetelně.
"Ari? Ari,jsi v pořádku?" Ptal se mě trochu vyděšeným hlasem. Já za tu dobu nejspíš vypadala jako tělo bez duše ,protože jsem vůbec nevnímala prostor kolem sebe.
"Co ? Jo ,jasně …promiň - přemýšlela jsem jaké to tu bude bez tvých poznámek." Škubla jsem sebou a podívala se přez živý plot na malý rybníček.
"Také nevím jak to tam bez tvého smíchu přežiju.Ale budeme si psát,volat a možná by jsme se mohli domluvit na společné dovolené ,ne ?"Chrlil na mě návrhy a já poznala že se zoufale snaží najít alespoň jediný způsob ,jak spolu komunikovat.
"Jo,možná …" Nepřítomně jsem se dál dívala na rybník ,na jehož hladině se objevila malá kolečka,to jak kapka rozcuchala jinak lesklou a rovnou hladinu. V tu chvíli mě zaplnil beznaděj a já začala přemýšlet o tom ,jak bych asi chyběla své matce. Věděla jsem ,že kdyby se dozvěděla z jakého důvodu jsem se zabila,pomyslela by si že jsem byla naprostý šílenec,ale co na tom ? " A kde přesně že to budeš bydlet?" Vrátila jsem se z černého nekonečna zpět na zemský povrch.
"Argentina- Rio Grande." Řekl opovrhovaným tónem a podíval se na mě ,čekajíc nejspíš nějakou zděšenou reakci - jenže já byla smířená snad už se vším.
"Ou.A kdy odjíždíte?"
"Ve čtvrtek …takže za pět dnů." I poslední ždibet štěstí se vytratil z jeho obličeje,který se zatím skrýval ve rtech uhasl.
"To si můžeme ještě pořádně užít!" Vykřikla jsem nadšeně a nasadila jsem radostný , i když trochu chabý úsměv. Nathan ale udělal gesto ,kterým palcem ukázal k rodičům a smutně si povzdechl.
"Cože ?! To ti nedovolí ani užít si pár dnů s tvou nejlepší kámoškou než odletíte na druhej konec světa ?!" Rozčileně jsem se mračila na celý svět a doufala že je to jen sen.

Tak…myslím že jste dostatečně seznámeni s mou situací. Sen to nebyl. Je tentýž den a já po tom ,co jsem se musela s Jonathanem předčasně rozloučit,jelikož jeho "NEJLEPŠÍ OTEC NA SVĚTĚ" mu zakázal se se mnou vídat, sedím na zemi ,prsty žmoulám kousek deky ,která mi leží u nohou a červenýma očima zírám do zdi. Nevím co mám dělat ,protože mi každý pohyb přijde naprosto zbytečný.Proč se taky zvedat ,nebo něco dělat když stejně nezmůžu o nic víc než ten malý motýlek ,který hledá cestu ven z mého pokoje. Zželí se mi droboučkého modráska ,který svůj boj nejspíš vzdal a teď bezmocně leží na parapetu a třesoucími se křídli se snaží ještě vznést.Pomalu se vyškrábu na nohy pomocí postele ,která je naštěstí opodál a shlíží na mne jak matička Země a odvleču se k oknu ,které po sléze otevřu dokořán.

Bohužel - motýlek ,který se jen nestabilně drží na slabých nožkách se kymácí ze strany na stranu a vzlétnout sám od sebe asi nemůže. Nechám ho tedy ,ať si přeleze na mou ruku a odtud ho vezmu ke mně na terasu a posadím jej na květiny ,které mamka zasadila na okrasu .Ani nepozdravím Jonathanova otce ,který před domem myje své nové auto a rozzuřeně za sebou prásknu dveřmi.
"Co tam provádíš ?!" Křičí na mě matka,která nejspíš uklízí kuchyň-ohledně ,to je její oblíbená činnost .Neodpovídám a rovnou běžím za ní.
"Ty víš že ten vůl Flashton (Fleštn) zakázal mě a Nathanovi se spolu bavit ?!" Vyjedu na ni a on se přikrčí ,jakoby čekala nálety.
"Libby něco říkala…" Řekne bez nejmenší špetky sebejistoty a pomalu se otočí k nádobí.
"A to jsi mi nemohla říct dříve ,nebo je poprosit alespoň o to,abychom společně mohli trávit ty poslední dny ?!" Rozkřičím se ,že se i Jonathanův otec otočí od svého ,teď už nablýskaného autíčka a pozvedne jedno obočí. "Ty nečum!" Zakřičím z okna a on zrudne jako rajče.
"No Arianno ! Co si to dovoluješ ?!" Zaječí na mne mamka ,která je už skoro stejně rudá ,jako on.

"To ,co si zaslouží ! A dejte mi všichni pokoj!" Opětovaně zaječím na ni ,ta zůstane stát s ústy dokořán a já zatím zmizím ve svém pokoji. Bezradně sebou plácnu do měkoučké postele a z očí mi začnou téct slzy.
Ono nestačí že mi odejde nejlepší přítel…NE! Já hloupá se rozhádám ještě ke všemu s matkou.Jestli tu byla ještě nějaká naděje ,jak Jonathanovo otce přemluvit k alespoň jednomu setkání ,tak už není a tím jsem se opravdu vyznamenala,jsem hloupá husa! Jen doufám ,že se spolu ještě někdy uvidíme.Bude mít smysl,když se potáhnu ,za tím určitým cílem…ale takhle …?
Opět se postavím na nohy a tiše se vykradu ven z domu k mému autu.

Neslyšně nasednu do auta a rychle se ztatím za domem sousedů. Rozhodla jsem se odreagovat se trochu v nákupním centru ,které je od nás asi jednu a půl hodiny cesty.
Konečně se mému zraku objeví v hledáčku velká budova s nápisem Olympie. Vystoupím a skoro se rozeběhnu dovnitř. Jestli vše co dnes budu dělat bude tak rychlé ,zbyde mi čas na vzpomínání.Téhle myšlenky se vyděsím a na to ihned zpomalím krok. Kupím si pár nových topíků a dalších drobností ,potom se dostanu do malho obchůdku s hudbou a rozhodnu se si něco koupit na uklidnění nervů.
Z obchodu nakonec vyjdu se třemi CD - jedno od Boba Marleyho,druhé od Stiff Dylans a třetí s různými mixy.
Domů se vrátím skoro v deset.Vyslechnu si jedním uchem matky výslech a poté i výbuch zlosti, a hned jak skončí jdu do koupelny. Po hygieně zalehnu do postele .Ještě jsem zaznamena zhasínání světla v Jonathanovo pokoji a už jsem o sobě nevěděla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
dimitrissims.blog.cz