Designy na objednávku POZASTAVENO.

L:Pž - 2.díl

23. září 2009 v 19:14 | Dimitris_ |  Lebensborn : Pramen života



Na druhý den ,jsem se probudila až kolem jedenácté, což u mě nebývá zvykem a dokonce jsem si pamatovala i svůj sen. Byla to scénka z mého života ,kdy mi bylo ještě 15 let a Nathanovi také.Byli jsme v našem doupěti - jak tomu s nadšením říkáme a on zrovna v ten den dovršil mého věku. Je o 8 dní mladší jak já. Bylo už asi jedenáct v noci a jako vždy jsme si povídali o životě a o našich myšlenkách.Byla jsem celý den dost unavená,až už jsem to nevydržela a při Jonathanově vyprávění jsem usla.

Spala jsem celou noc jak nemluvně a vnímala jsem jen Nathanovo ruku přejíždějící po mých rozpuštěných vlasech. Když jsem se probouzela, vzbudila jsem se i reálně a dost jsem toho litovala ,protože jsem chtěla znovu slyšet ten jeho přeskakující hlas,kterým mi tenkrát řekl "Tak jak jsi se vyspala,Šípková Růženko."



Jonathan:
Vzbudil jsem se kolem jedenácté a byl jsem pořád ještě omámen snem ,který se mi zdál ze včerejšího večera na dnešek.
Byla to jen vzpomínka na mé patnácté narozeniny. Sledoval jsem Ariannu ,jak spí.Měla tak nevinný výraz,že jsem měl sto chutí ji obejmout a chránit ji před vším ,co by jí mohlo ublížit.

Mám teď zlost sám na sebe , že tím ,kdo jí prvě ubližuje jsem já!





Arianna:

Vymrštila jsem se z postele a hodila na sebe oblečení. V mžiku jsem seděla u stolu a házela do sebe snídani. Matka je na zahrádce a pečuje o květiny ,jak jsem zjistila pohledem z okna a Flashtonovi jsou v bazénu. Rozhodnu se tedy jednat a vyběhnu z domu k Nathanovo bydlišti.Jonathan je zrovna na balkóně - dnes mi štěstí přeje.

"Jonathane ! Ahoj!" Zavolám na něj tlumeným hlasem.
"Ahoj,ses proplížila ?" Vyptává se smutným hlasem.
"Dá se to tak říct,ale moje matka mě nevězní ,narozdíl od tvých rodičů." Řeknu a hodím vyčítavým pohldem k bazénu, ze kterého sem naštěstí nejde vidět.
"Mamka za to až tak nemůže. Ari promiň ,musím balit věci jinak mě zase seřve. Měj se hezky." Ani mu nestačím odpovědět a už je ve svém pokoji.

Položím mu tedy dopis ,který čekal na svou chvíli už od včerejška na schody a budu doufat že se dostane do těch správných rukou.





O 4 dny později:
Ty poslední čtyry dny kolem mě propluly jako nic a už je čas Flashtonovic odjezdu.Nathana jsem opravdu po celé ty dny skoro ani nezáhlédla a matka mě neustále něčím zaměstnávala.Vlastně jsem ji za to vděčná, protože jsem neměla skoro čas na úvahy a vzpomínky.
Z okna mého pokoje si všimnu taxiku ,sotjícího před jejich domem. Vylítnu z baráku jak namydlený blesk a mohu už jen mávat,protože zrovna vyjeli.

Vše kolem mě bylo rozmazané,ale to zapříčinily ty nešťastné slzy,co chtěly ven. Už tu nebude ,když se budu chtít svěřit se svými střelenými nápady,nebude tu až si zase rozbiju koleno a nebude mě utěšovat,možná i zapomene že jsem kdy existovala a najde si takovou,které zasvětí celý svůj život.Ale já si nikoho nenajdu.Nikdy nikomu nedovolím,aby mě poznal tak ,jako Jonathan.Zůstanu na vždy jeho AriAnnou a budu na něj myslet.



Další týden jsem vůbec nevnímala okolní svět a mamka se mě furt vyptávala co mi je...nemůže jí to zatraceně dojít samo?!!
Už spíš naštvaná než smutná se přesunu do koupelny a bezmyšlenkovitě si začnu vlasy barvit na černo. Když mám umytou a vyfénovanou hlavu,namaluji si oči a rty a z šatníku si vyberu jedny z nových šatů.

Nakonec jsem čekala horší výsledek,ale myslím že mi to sluší.Rozhodla jsem se ,že už nebudu brečet,protože to k ničemu nevede a akorát přidělávám starosti.
Přijdu na snídani a matka na mě vyvalí oči. Skoro týden jsem nevylézala z pokoje a ona mi jídlo donášela ,takže není divu že je teď překvapená. Posadím se vedle ní a s chutí se pustím do jídla. Při jídle se usmívám ,což mamku udivuje ještě víc než můj výskyt v prostorech kuchyně.
"Sice myslím že jsi až moc zmalovaná,ale takhle ti to sluší. Mohu vědět co se stalo?" Od odjezdu Flashtonových je to dobrota sama a to mi samozdřejmě vyhovuje.
"Nic ,už mě nudila ta stará image." Popravdě jsem se rozhodla pro nový začátek.Samozdřejmě že Jonathan v mém novém životě bude stále a z mé hlavy se nikdy nedostane ,protože je tam uzamčen nejmíň na milion zámků,ale nebudu se pořád trápit.
"Už víš ,že se do domu po Flashtonových stěhují nějací Levelovi?Prý je to otec se synem,možná si padnete do oka." Nenápadně mi začne předhazovat nového souseda jako potravu dravé zvěři? Asi jí budu muset ještě jednou vysvětlit že by se tím stejně nic nezměnilo.
"Mami.."Začnu.
"Já vím,já vím. Jonathan byl jedinečný ....jen mě to tak napadlo."

"A kdy že se to mají nastěhovat ?" Zeptám se čistě ze slušnosti v konverzaci.
"Dnes odpoledne.Hlavně buď slušná ,ano ?"
"Mami, myslím že mé výchově jsi se věnovala poměrně dost,takže vím jak se chovat k novým sousedům." Ujistím ji s ironickým úšklebkem.
Ale ještě před jejich příjezdem se půjdu podívat mezi zdi mého dětství a pak i dospívání.

Tiše vejdu do opuštěného domu. Všechny stěny jsou holé a v místnostech jsou jen části nábytku ,které se Libby rozhodla obětovat. Nahlédnu do obývacího pokoje,kde jsme si jako malí uličníci hrávali.

V celé místnosti zbyl jen jeden gauč a stará televize.
Vyjdu po schodech do prvního patra a vejdu do Nathanova pokoje. V pokoji zbyla jen postel a prázdná skříň. Popojdu ke skleněným dveřím,které směřují na balkónek a zadívám se na protější dveře.


Začnu si rychle prohrabávat kapsy až konečně najdu malý ,zlatý klíček. Přejdu terásku a zkusím otevřít dveře.Jsou zamčené-jak jsem čekala.Použiji tedy klíč ,který mám jen já a Jonathan a otevřu si tím bránu do našeho doupěte.Je stále stejně vybavený,starou pohovkou,bílou kožešinou na dřevěné podlaze a několika svíčkami kolem. Mé oči spočinou na bílém papírku,který se viditelně vyjímá na tmavé zemi.

Seberu jej ze země a začnu číst :

Na zažloutlém dopisním papíru je viditelné,že při jeho psaní nejspíš plakal. Já sama se u čtení rozbrečím a chvíli posedím na jeho posteli.


Najednou mě ale vyrušil zvuk zabouchávajícíh se dveří auta. Rychle jsem vyskočila na nohy a běžela se podívat k oknu.
Napadlo mě vyběhnout zadním vchodem, ale to by tu nějaký musel být.Takže jsem byla nucena použít plán b. Sešla jsem po schodech k hlavním dveřím,kde jsem se-jak jsem předpokládala-setkala s novými majiteli.
"Člověče, co tu pohledáváte ?!" Vyjel na mě pan Level.
"Omlouvám se pane,byla jsem tu ještě trochu poklidit před vaším příjezdem.Jsem vaše sousedka a mám vám předat klíče od domu." Opět si začnu prohrabávat kapsu . "To máte." A podám mu svazek tří klíčů.

"No děkuju,a pro příště už sejm nelezte."
"Ale tati nekřiš na ni. Vždyť ti říkala že tu byla jen poklidit." Poprvé promluví jeho syn a zastane se mě.
Levelův obličej je nejdříve zlostný ,až pak se promění v nudný výraz.
"Jeremy nepoučuj mě, vím jak se chovat!" Vyjede tentorkát na Jeremyho.
"O tom pochybuju." Řekne si tiše pro sebe Jery a já se uchychtnu.
"Ještě jednou se omlouvám ,já už musím jít. Kdyby jste cokoliv potřebovali,bydlíme hned vedle vás." A ukážu na náš baráček.
Ani nečekám na odpověď a peláším si to domů. Hlavně co nejrychleji od nich.
Doma řeknu mamce o mém "milém" přivítání u sousedů a zalezu si do pokoje. Celý den až do osmi sedím v křesílku a čtu knihu.Docela jsem si ji oblíbila,ale nesuhlasím s Grace aby hnechala Davida odejít...já to udělala taky. Knížka se jmenuje "Zášť" a je právě o Grace,které celý život všichni ubližují,právě až na tři osoby - Molly,Davida a Charlese. Jenže Charles mi k srdci nepřirostl ,takže knihu zavírám po jejich prvním dítětí a jsem rozhodnuta ji už nikdy neotevřít.
Vezmu ji a odnáším ji na poličku. U okna se zastavím a před očima se mi objeví mžitky.
je to tu zase...vzpomínky,jeho hlas a smích,oči,líbezné pohledy a pak ta smutná tvář.




Jeremy:
Celý den jsem poslouchal otcovy nadávky na tu mladou sousedku.Už jsem to nemohl poslouchat a tak jsem se přesunul do kuchyně ,abych ho nemusel dál poslouchat. On neumí nic jiného než pomlouvat. Stoupl jsem si k oknu ,abych se pokochal oblohou plnou hvězd,ale zaujal mě jiný zjev.Naproti našemu novéjmu domu se zrovna z okna dívala i naše malá sousedka.
Pozorně jsem se na ni zadíval a zasnil se.Tahle holka musí mít tucet nápadníků,ani o mě nezavadí pohledem.Bude stát někde v obklopení frajerů a já budu opodál a nebudu ji chtít rušit.Jen kdyby nebyla tak krásná...



Arianna:
Zadívala jsem se na svůj prsteníček a vybavila si svůj prstýnek. Byl upletený z trávi do copánku .Mě a Jonathanovi bylo 6 let a hráli jsme si na louce poseté kopretinami.Byl to krásný den - jeden z mnoha dalších ,prožité s ním.
Ulehla jsem do postele a oddala se snům.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
dimitrissims.blog.cz