Designy na objednávku POZASTAVENO.

Předměstí (Jednorázovka)

17. dubna 2010 v 17:18 | Limi |  Básnění a snění
V noci jsem se nudila a nějak jsem posbírala inspiraci...tak tu máte "Předměstí". Zrovna mi hrála písnička stejného názvu,tak jsem ten příběh rovnou pokřtila :D

http://fc04.deviantart.net/fs32/f/2008/200/9/a/Sleep_is_for_the_Dead_by_xxPaperflowersxx.jpg


V zámku zarachotil klíč a následující zvuk mi oznámil,že jsem uvězněná ve svém pokoji.
Tmavé stěny na mě dohlížely společně s bílým měsícem v úplňku.Jediný rozdíl mezi nimi byl však ten,že měsíc mě litoval a svými stříbřitými paprsky se snažil setřít mé slzy a utěšit můj žal,zatímco zdi kolem mě věznily.
Vděky jsem se zadívala do jeho záře a slzy na tvářích nechala usychat.
Tiché kroky ručiček hodin nad zamčenými dveřmi mi připomínaly čas a vyprchávající život.Proč nemohou zmlknout?
Pomalu jsem vstala z postele a co nejtišeji jsem židli od psacího stolu přišoupla ke dveřím.Opatrně jsem se ohlédla za sebe z okna na měsíc,jako bych se chystala ukrást v krámě zboží a postavila se na dřevěnou židli.Za chvíli už pro mě čas nebude znamenat nic víc ,než zastavené hodiny nad mříží cely.
Tikající hodiny jsem sundala ze stěny a vyklepala z nich baterie,které s hlasitým žuchnutím dopadly na podlahu.Měla jsem si pořídit koberec.Mrtvé hodiny jsem pověsila zpět na rezavý hřebík a židli odnesla ke stolu.
Tichým našlapováním jsem došla k otevřenému oknu a posadila se na parapet.
Kašna na předměstí byla poosvětlená a z hadic tryskala voda.Překvapilo mně to,protože běžně ji na noc zhasínají.
Zadívala jsem se na nebe a na miliardu korálků ,které někdo rozsypal do černé bažiny a ony uvízly na dně.Mohla bych vzlétnout a jeden po druhém vyprostit,čas nic neznamená…teď už ne.
Najednou mou pozornost upoutala postava procházející se kašnou a cákající vodu ven.
Ty pohyby těla mi jsou tak povědomé…Všechny svaly ve mně se napjaly a tiše doufaly ,že je to On.Já však věděla,že je to právě On…právě teď je na našem malém předměstí…jen jsem si to nějak nedokázala vysvětlit.
"Chris.." Zavrněl můj hlas do spící noci.
Jakoby mě slyšel,pozvedl tvář k mému oknu ve čtvrtém patře obytného domu.
Tvář měl mrtvolně bílou a v očích ,i na tu dálku bylo poznat,že nemá výraz…žádná jiskra ,žádný odlesk,žádná slza…
Z jeho očí se slzy řinout nemohly,za to mé zelenkavé se topili v oceánu soli.
"Proč...?" Zachraptěla jsem a nechala si slzy kanout na noční košili.
Na malý okamžik jsem si představila,že v jeho obličeji se promítnula lítost,smutek a ta krásná jiskra lásky.Že jde směrem ke mně po neviditelných schodech a rozevírá své paže,aby mě mohl utěšit v obětí.
Prázdná tvář se sklonila k hladině a pro něco se sehnul do vody.
Pak kašna zhasla a i tichý šum vody ustal.
Skoro bezdechu jsem naslouchala noci.
Ucítila
jsem jemný dotek na tváři.Ledovými prsty mi začal obtahovat rysy mého obličeje a broukat tichou melodii.
"Přišel ses rozloučit?" Zašeptala jsem ,i když jsem čekala,že to tak je.
Štíhlý prst mi přistál na rtech a já zatajila dech.
Vždy mi dokázal vzít slova z úst ,vždy mi uměl roztančit úsměv na rtech a namalovat mi ruměnec na líce…to uměl perfektně.
Doufala jsem,že ještě naposledy ochutnám jeho rty,teď tak ledové.Že ještě jednou uvidím ty láskyplné a něžné oči.
Hodlal mi splnit přání.Melodie utichla a jeho ruce mi vjely za zátylek ,po zádech mi přeběhl mráz.
Jakoby se ještě víc setmělo,jakoby i měsíc a hvězdy nám chtěli dopřát poslední okamžik samoty a soukromí.
Ledový dech mě zamrazil na bradě a špičce nosu…jeho rty se konečně dotkly mích.Dával do těch polibků to,co už nemohl dát do pohledu.Lásku,něhu,vřelost,touhu,vášeň,důvěru,smutek…hořkost smutku se mi usazovala na jazyku a snažila se mě ovládnout.Laskavými doteky mi připomínal krásné dny strávené s ním,jen tyhle byly něčím jiné…Byly poslední.
Unešená proudem polibků jsem si skoro neuvědomila,že se pomalu odtahuje a svět kolem opět nabírá na jasu.Začínalo svítat.Jak dlouho jsme se líbali?!
Než jsem si stačila odpovědět ,vtiskl mi do dlaně něco studeného,plochého a kulatého.
"Nevidíme se naposledy." Děkovala jsem slunci ,že mohu vidět jeho upřímný úsměv.Ještě jednou mě políbil a pohladil po vlasech. "Miluji Tě,Anne." Zašeptal a seskočil dolů z okna.
V šoku jsem se vyklonila a hledala bezvládné tělo na chodníku,ale nikde nikdo.Chris byl pryč.
Jediná památka mě chladila v dlani.Rozevřela jsem ji a spatřila zlatý cent .Přes obvyklý nápis bylo vyryto "DREAM/SEN".
Chris měl pravdu…neviděli jsme se naposledy …ještě spolu zažijeme spoustu krásných nocí.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 piloula piloula | Web | 17. dubna 2010 v 18:20 | Reagovat

Ahojík u mně na blogu je 2.kolo SONCelebrita 2010....Tak si zháněj hlásky papa :)

2 fucking-pr1ncess fucking-pr1ncess | Web | 17. dubna 2010 v 20:37 | Reagovat

Krásne napísané to je :-)

3 Klowdi!ik ☻ Klowdi!ik ☻ | Web | 18. dubna 2010 v 13:34 | Reagovat

krásnej blog....ten dess se mi moc líbí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
dimitrissims.blog.cz