Designy na objednávku POZASTAVENO.

Alanise - 2.Návrat domů

28. května 2010 v 18:36 | Limi |  Alanise
Tak sem ještě rychle dopsala druhou kapitolku "Alanise" a rychle jí sem dávám, než odjedu k babčí. :) Snad se bude líbit..objeví se tam dvě nové postavy.
dimitrissims.blog.cz






Po dlouhém rozmýšlení,jsem se rozhodla,že se podívám domů.
Neměla jsem ponětí,jak dlouho jsem na tom hřbitově ležela,ale chtěla jsem vidět mamku a nejlepšího přítele.
Zastavila jsem se před dveřmi našeho domu a zajela rukou do kapsy.Když jsem prošmejdila všechny kapsy,které mi mé oblečení poskytovalo zjistila jsem,že jsem klíče musela někde ztratit.Natáhla jsem se pro klíč nad oknem,ale ten tam nebyl.
"Divný.." Poznamenala jsem a obešla dům z druhé strany,kde byla okna do kuchyně a obýváku.
Celou dobu se kolem domu vznášela zvláštní ne/vůně..něco mi říkalo,že dřív by mi to strašně vonělo. Nakoukla jsem oknem do kuchyně a skrz záclony uviděla mamku,jak čte noviny a má červené skleněné oči,určitě brečela.
Už jsem chtěla zaklepat na skleněnou tabuli,ale něco ,jakoby mě udeřilo do nosu.
Instinktivně jsem se otočila od okna k silnici a uviděla,jak červené auto odjíždí a zanechává za sebou krátkou rudou stopu.
Očima jsem rychle přejela stopy od pneumatik a zastavila se na nehybném
těle.Cítila jsem,jak se mi nějaká neznámá vůně dostává do každé buňky v těle a celá jsem ožila.
Rozešla jsem se k bezvládnému tělu a v hlavě se mi ozývalo milion instinktivních zpráv.Jedna z nich mi napovídala,abych se přikrčila a tak jsem ji poslechla.
Nad tělem jsem se zastavila a nasála čerstvou vůni.Bylo to k zbláznění.Náhle jsem se rozhodla,že se podívám do tváře tomu,kdo tak překrásně voní.
"Jamie?!" Hlas se mi postupně zvýšil k hysterické stupnici.
Jamie byl můj nejlepší přítel.Kdysi jsme si slíbili ,že budeme nejlepšími přáteli navždy.Vždy pro mě byl,jako bráška.
"Jamie…"Povzdechla jsem si bezradně,ale v hlavě jsem měla jasno,co udělám.
Vzala jsem Jamieho do náruče,jako nic,byl lehký ,jak pírko.
Musím ho najít.

Neměla jsem ponětí,kudy se mám vydat a jestli to vůbec stihnu.Bylo by mnohem moudřejší jít do nemocnice,ale něco mi říkalo,že se tam nesmím objevit.
I když jsem se klepala ,jak osika a měla strach z toho,že Jamieho ztratím,rozeběhla jsem se cestou,kterou si nohy zvolily.Doufala jsem,že se vyhnu tmavému lesu,který mě zrovna dvakrát nelákal k večerní procházce,ale přesně tam,jsem zamířila.Míjela jsem stromy takovou rychlostí,že by mi musely připadat ,jako čmouhy,kdyby bylo světlo. Nesmím nabourat….zakopnout…spadnou…ztratila bych mnoho času. Ale mé obavy,byly evidentně zbytečné,protože jsem ani jednou nezaváhala v úhybu před stromem a ani jsem neklopýtla o kořen stromu…bylo to divné.
Konečně se mé nohy zastavily a já se mohla pořádně rozhlédnout,kde to jsme. Byl to malý plácek uprostřed lesa. Měsíční paprsky sem prosvítaly jen zřídka, za to o moc silněji. Nechápala jsem, co dělám zrovna tady, uprostřed opuštěného lesa, kolem dokola nic nebylo… žádná chatrč, žádná skrýš, ani žádná skála, kde by se mohl kdokoliv ukrývat.
Jamie se mi v náruči pohnul. Položila jsem ho do měkkého mechu a naslouchala mu. Ukázalo se však, že nepatrný pohyb byl jediným důkazem, že žije, protože dál už jen mělce dýchal.
Rozhodla jsem se dál nečekat. Jednoduše jsem se postavila a zakřičela do tmy, jestli tu někde někdo je.
Jedinou odpovědí, které se mi dostalo, bylo zapraskání větviček a suchých listů, což mi stačilo k tomu, aby se ve mně vzedmula vlna adrenalinu.
"Kdo tam je ?" Zavolala jsem znovu a předem se zadívala do tmy, odkud se předchozí šramot ozýval.
Nastalo hrobové ticho, které narušoval jen slabounký tlukot Jamieho srdce. Už jsem se chtěla sebrat a smířit se s tím, že jediný, kdo mi ne/pomůže bude nějaký doktor, když jsem uslyšela tichý nádech. Zůstala jsem stát, jako opařená.
"Co přivádí tak pohlednou mladou upírku a polomrtvého člověka sem, doprostřed Jewellovského lesa?" Drsný hlas nesoucí v sobě prapodivné kouzlo mě přinutil otočit se čelem k jeho majiteli. Stál na druhé straně plácku a znechuceně hleděl na Jamieho.
"Hledala jsem pomoc." Vysvětlila jsem a při tom se divila svému jistému hlasu.
Pohled zabodl do mě a ironicky se ušklíbl.
"Tak to jsi měla běžet spíše do špitálu, než za mnou." Následoval další úšklebek.
"Neměla jsem v úmyslu, jít za Vámi." Řekla jsem sarkasticky, protože mi jeho úšklebky lezly na nervy.
"Pak nechápu, co děláš tady. Široko daleko je jen jediný upír - a to já." Ptala jsem se sama sebe, jestli má v zásobě i jiný úsměv, než ten provokativní, ale nejspíš ne.
"Věřte, že bych taky moc ráda věděla, co dělám právě u Vás." V tu chvíli zasténal Jamie a oba dva jsme se na něj bleskurychle podívali. "Potřebuje pomoct. Mohla bych mu nějak .."
"Pokud z něj nechceš udělat stejný stvoření, jako někdo udělal z tebe… mimochodem,moc by mě zajímalo, který upír má tak vytříbený vkus… pak mu pomůže leda tak kulka do hlavy." K těmto slovům přidal -a pozor- sladký, ale falešný úsměv.Takže to vyšlo vcelku nastejno, jakoby mi věnoval další úškleb.
"Určitě existuje i jiná cesta…" Hlavou mi začalo vířit plno nových myšlenek.
"Jsou dvě cesty, při čemž u té druhé si ještě může vybrat způsob…kolik cest bys ještě chtěla? Nikdo nežije věčně…kromě Nás." Do posledního slova vložil hrdost a pýchu… je pyšný na to, jaký je ?
"Ale já Jamieho nenechám umřít… je mu osmnáct!" Při vyslovování věku, jsem hlas záměrně zvýšila, jako bych mu ten fakt chtěla vyžehnout do mozku, ale evidentně mu bylo jedno, jestli umře teď, nebo až za padesát let.
"Víš kolik bylo mě, když jsem zemřel?" Zeptal se a hlavu mírně naklonil.Pohledem si mě zkoumavě prohlížel. "Bylo mi čtrnáct. Měl jsem plno plánů do života a ani v nejmenším mě nenapadlo, že ze mě bude tohle. Jestli tvůj přítel zemře, bude mi to jedno, stejně tak, jako to bylo jedno všem kolem mě." Jeho historka mi sice vehnala slzy do očí, ale teď tu šlo o Jamieho.
"Chceš říct, že necháš umřít nevinného kluka pro to, co se ti stalo před nevím kolika lety?" Nezajímalo mě, že mu nevykám, on mi tykal už od začátku našeho shledání.Neměla jsem ani ponětí o tom, kolik let je tím, čím je a popravdě…v tuhle chvíli mi to bylo jedno. "Nevím kdo jsi… neznám tvou minulost ani nevím, co se ti právě honí hlavou, ale vím, že mu můžeš pomoct. Proto Tě prosím… Pomož mu." Nechápala jsem, jak si tím mohu být tak jistá. Vždyť je to upír! Jak by mohl pomoct člověku bez toho, aby ho proměnil? Instinkt mi však říkal, že on to dokáže.
Chvíli mi svýma modrýma očima hleděl do těch mých, pak se znovu ozval Jamie a z jeho hlasu bylo poznat, že musí trpět. Konečně se ode mě odlepil pohledem a přiklekl si k Jamiemu.
"Budeš mým dlužníkem." I když sledoval Jamieho, já věděla, že to pařilo mě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 jituška jituška | Web | 30. května 2010 v 10:13 | Reagovat

good !!! doufam ze mu pomuze.. no u nas na blogu je anketa .. dyztak se zapoj xD

2 Sally →Milující SB← Sally →Milující SB← | Web | 30. května 2010 v 17:55 | Reagovat

Pěknýý.. ;)
.. máš u mě diplomek

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
dimitrissims.blog.cz