Designy na objednávku POZASTAVENO.

Alanise - 6. Vzpomínky na rodinu

30. července 2010 v 3:01 | Limi |  Alanise
Já nevím lidi.. mě se snad ta múza vyhejbá naschvál :/. Tak snad alespoň něco z mého ponocování je..

dimitrissims.blog.cz


Jared byl pryč nějak dlouho a já začínala být nervózní. Co když se potkal s Nathanielem a něco se mu stalo? Nathaniel nevypadal moc přátelsky, navíc jeho provokativní úšklebek by lezl na nervy každému.
Neohrabaně jsem se postavila a začala přecházet od stromu ke stromu. Při chůzi jsem v ruce mačkala kamínky, se kterýma jsem si pohrávala.
"Al?" Zaslechla jsem svou zkratku jména a otočila se k Jamiemu. Rozespale na mě koulel oči. Divíte se mu? Kdo by nekoukal na holku přecházející lesem ze strany na stranu pěknou rychlostí, která při této činnost v ruce rozdrtila kamínky na prášek. Rychle jsem ruku schovala do kapsy a doufala, že Jamie neměl potuchy o tom, jaké skupenství měl dříve prášek.

"Potřebuješ něco, Jamie?" Zeptala jsem se zdráhavě a v tu chvíli mě napadla otázka. Jakto že se Jamie nevyptával na důvod, co dělá vprostřed lesa?
"Ne, nic. Jen jsem slyšel kroky a vzbudil jsem se. Stalo se něco? Kde je Jared?" Ptal se mě Jamie a posadil se. Je mu sice osmnáct, ale v poslední době se chová, jako třináctiletý. Nechápu to.
"Promiň… nechtěla jsem tě vzbudit." Omluvila jsem se a posadila se k ohništi na jednu z klád. Jamie vstal a přisedl si vedle mě.
"Jsem rád, že jsi se vrátila, Al." Řekl po chvíli ticha a já v jeho hlase slyšela upřímnou radost.
Z domova jsem odešla v patnácti. Tehdy od nás odešel otec a zemřela mi dvouletá sestřička. Já to nevydržela a chtěla jsem z domu, kde se to všechno stalo odejít. Už jsem nechtěla slyšet její pláč, když umírala v bolestech. Nechtěla jsem slyšet otcovy nadávky na mamku a na celý svět. Nechtěla jsem dál sledovat mamky utrpení a tak jsem zbaběle utekla. Na chvíli mi to pomohlo. Měla jsem své úspory a tak jsem přespávala v levném hotelu. Chodila jsem od města k městu, z vesnice do vesnice, jen abych utekla před svou minulostí. Nechtěla jsem vědět o sestřičky nemocném srdci a o její smrti…ani o otcově odchodu. Namlouvala jsem si, že se mnou zkrátka práská puberta natolik, že jsem zatoužila po svobodě a utekla z domu. Že mamka je stále s otcem a starají se o mou malou sestřičku. Jenže skutečnost byla jiná a já už před ní dál utíkat nedokázala. Domů jsem se vrátit nechtěla… měla jsem strach, že by mi mamka vyčítala můj úprk a že jsem nechala
samotnou se v tom topit. Tak jsem to chtěla skoncovat. Vím, že to nebylo to nejlepší rozhodnutí, ale já si ještě před dvěma dny myslela, že můj život nemá smysl a nic hezkého mě v něm nečeká.
Své poslední peníze jsem dala mamce do schránky, kdyby jich bylo potřeba a k nim dala i dopis. Omlouvala jsem se jí v něm za všechno, co jsem kdy zkazila a za svou zbabělost. Psala jsem jí, aby na mě vzpomínala i přez to v dobrém, protože ji miluji a vždycky budu.
Od našeho, teď už jen od jejího domu se mi odcházelo s těžkým srdcem a černým svědomím. Už jsem neměla v úmyslu se vracet.. ale pak se mi stala ta věc a mě to černé svědomí bude hlodat dál. Nemám ponětí, jak to vydržím, ale bojím se vrátit. Navíc.. co by mamka řekla tomu, co se mi stalo? Jared říkal, že mi září oči. Těžko by takovou "maličkost" přehlédla.
Otočila jsem se na Jamieho a objala ho.
S Jamiem jsem měla vždy zvláštní vztah. Byl to můj nejlepší přítel, ale někdy byl tak jiný, že jsem si nebyla jistá jeho osobností. Někdy byl cizí. Zase na druhou stranu to byl ten nejchápavější a nejskromnější člověk, kterého jsem znala. Měla jsem jistotu, že se mu se vším mohu svěřit a on to pochopí a pomůže mi, i kdyby ho to mělo stát průšvih.
Zabořila jsem hlavu do jeho ramena a vzpomínala na naše hlouposti, které jsme prováděli. Mlčeli jsme. V tom krásném tichu lesa se ozýval jen klidný tlukot Jamieho srdce a proudění krve v jeho tepnách a žílách. Do těla se mi vlil adrenalin. Chtěla jsem se dostat k té vůni, která kolovala v jeho těle a ochutnat ji. Chtěla jsem… Pomalu jsem od sebe oddělila rty a pozvolna otevírala ústa. Už jsem se přibližovala k Jamiemu krku, ale najednou jsem nemohla nic dělat. Přesně, jako tehdy, když na mě Jared ukázal prstem, když Jamiemu tekla krev. Byl to tak protivný pocit bezmoci! Najednou se mé těla narovnalo a rty se stočily do úsměvu. Jamie se na mě také usmál a po té vstal.
"Jdu se vykoupat, za půl hodiny jsem tu." Oznámil mi a vyrazil cestou, kterou jsem neznala.
Stále jsem seděla jako přikovaná a čekala, kdy mé tělo bude opět v  pravomoci.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
dimitrissims.blog.cz