Designy na objednávku POZASTAVENO.

Srpen 2010

21. Volný dess - Muse

31. srpna 2010 v 19:47 | Limi |  Volné designy
Zase jednou ;)



Konec 3. ankety

31. srpna 2010 v 18:41 | Limi |  Ostatní
Ták... myslím, že tahle anketa už tu strašila dost dlouho, tak bude nová :).

A teď jak to dopadlo:

dimitrissims.blog.cz
Ták.. já osobně si myslím, že láska na první pohled existuje. Zastávám názor, že u každého jedince to probíhá jinak.. Někdo do toho spadne hnedka a někomu to trvá třeba týdny..Každý jsme jiný, no ne ? :P




Muse - 2. ledna, 2011

31. srpna 2010 v 15:31 | Limi |  Muse
dimitrissims.blog.cz
Tohle mně začíná bavit ! :D Doufám, že si to aspoň někdo přečte :/

Muse - 1. ledna, 2011

31. srpna 2010 v 1:13 | Limi |  Muse
dimitrissims.blog.cz

Možná Vás to zaujme... třeba taky ne. Každopádně to zkusím :).


Noční IB

31. srpna 2010 v 0:44 | Limi |  Blog
IB = info blog

Proč to? :D Nechtělo se mi psát poue "Informace" a je noc, takže "InfoBlog" :))).

•••
1.
•••
Píšu nový příběh. "Muse" nebo-li "Múza". Není to pojmenované po skupině Muse.
Bude to chvílemi psané, jako deník. Děj se bude odehrávat v roce 2011, kdy to jde se světem z kopce a většina lidí začíná věřit, že přijde konec světa. Budu vyprávět příběh dvou mladých lidí, kteří o sobě nemají ani zdání. O angličance Amie a francouzovi Francovi.
Amie se od začátku bude vypořádávat se smrtí svých rodičů a pokoušet se vrátit svůj život do starých kolejí.
Francoa se bude muset naučit samostatnosti a spoléhat se jen sám na sebe, neboť ho nevzali na uměleckou školu a tak nemá moc velkou šanci na pořádnou práci. Vyráží tedy do světa.

•••
2.
•••
Aktuální stav příběhů:

"Lady Hell" - Pozastaveno.
"Alanise" - Pozastaveno. (Snad jen do té doby, než přepíšu "Proti proudu".)
"Proti proudu" - Píše se.
"Muse" - Píše se.

••••••

Ve středu se letí do školyčky! Tak co, těšíte se ?? :P Nezabijte mě za tu otázku, prosím! :D

Zrození Anděla

30. srpna 2010 v 22:16 | Limi |  Básnění a snění
Povídka psaná do soutěže a na památku přítele.

Děkuju Little.Allien-FrOzEn za článek, který mi věnovala a ten obrázek je geniální. :o)

Už jsem přišla
na to, jak se rodí andělé.
Stává se to jen jednou za čas a jejich výběr je řekla bych hodně složitý. Na Zemi je hodně lidí, ale jen málo z nich se stanou bíle okřídlenými bytostmi. Já měla to štěstí, že jsem jednoho takového člověka znala a bylo mi odhaleno nebe.
Ráda Vám povím, jaké to tam je.
Když otevřete oči, vidíte jen zář. Není to ta nepříjemná zář, která Vám způsobí bolest očí…tahle jakoby Vás hýčkala a hladila Vám tváře. Zpočátku vidíte jen ji, až po chvíli, když si oči přivyknou jasu se Vám před očima zjeví překrásná velká hala. Nad jejím středem je ohromná skleněná kopule a její skleněné destičky hází všemožné tóny barev, o kterých se Vám jen snilo.Skrz kopuli vidíte překrásné nebe tak, jak ho ještě nikdo, kdo je živ neviděl.
U nich není jen noc a den. Oni dělí den na čtyři části, ač jsou ty dvě s nich mnohem kratší než noc, nebo den. Dělí den na východ, den, západ a noc. Všechny tyto jevy mají ovšem mnohem větší kouzlo tady odtud, než od nás ze země. Slunce by jste se skoro mohli dotknout, kdyby jste si zamanuli, tak to i dokážete.. ale jestliže je slunce tak blízko, musí tu být i něco, co vyrovná teplotu na stabilní, aby se zde dalo žít…měsíc. Stěny haly jsou tedy po celý den osvětleny. Ať už zářivým jasem slunce, nebo jemným svitem měsíce.
Hala je jemně zdobená různými maličkostmi a na zdi jsou zarámované spisy historie ve všech jazycích. Po místnosti se volně pohybují maličká stříbřitá stvoření připomínající motýly, ale jsou ještě kouzelnější a Oni jim říkají Duše.
Jsou to duše zemřelých z nichž se nestali Andělé ani Ďáblové. Čekají tam na svůj čas, kdy se opět vrátí na Zem a bude jim darováno nové tělo. Všechny jejich vzpomínky z minulých životů jsou pečlivě zapečetěni v buňkách, my by jsme řekli trezorech, a když se do nebe vrátí opět, jako duše mohou si svou dlouhou chvíli při čekání na další tělo zkrátit vzpomínáním. Jakmile se však vrátí do těla, všechny vzpomínky zmizí a oni -my- začínáme od znova.
Nebe mě fascinovalo, ale mnohem víc pro mě znamenalo to, že jsem si mohla být naprosto jistá přítomností Martina.

Stalo se to v noci. Já nemohla usnout a tak jsem se posadila na stůl, který mám pod oknem a pozorovala bdící hvězdy společně s usmívajícím se měsícem. Větračkou mi do pokoje proudil čerstvý vzduch a vánek, který nesl mi broukal hvízdavou ukolébavku.
Myslela jsem na Martina a na to, jak byl mladý a o co všechno byl v mžiku připraven jedinou nešťastnou náhodou. Věta ; "Byl zkrátka v nesprávný čas na nesprávném místě." mi moc útěchy nepřinášela, ale jinak jsem si to vysvětlit nedokázala. Svět byl na jednou o něco chudší, když jsem se mu nemohla svěřit, sem tam poškádlit a oboustranně si zaflirtovat. On byl pryč, já zůstala živá a svět se točil dál, jakoby se nechumelilo. Vzpomínám si, jak jsme se přidali do jedné skupiny s názvem : "Den, kdy všem na kterých mi záleží řeknu, co k nim doopravdy cítím." a chtěl po mě, abych mu řekla, jak moc ho mám ráda. Neměla a stále nemám v tom moc jasno- lásku, myslím tu opravdovou teprve hledám, takže jsem ani nevěděla co mu odpovědět. Nakonec jsme si řekli, že se prostě máme rádi a já byla jeho "sestřičkou" a on mým "big brother-em". Nebo když jsem mu jednou řekla Petře Pane a jemu se to nelíbilo. Vyšel z toho Martin Pan- jeho další přezdívka.
Byl to člověk, kterého jsem brala za opravdového přítele. Moc mi chyběl…
Z mého zadumání mě vytrhla až padající hvězda. V tu chvíli jsem si přála jen jediné. Přišlo mi to trochu hloupé, ale já si ráda dávám plané naděje, takže jsem to zkusila a věřila. Oči jsem držela pevně zavřené a soustředila se jen na přání.
Nejdřív jsem ucítila silnější vánek, který si pohrál s mými vlasy a pak jsem na tváři ucítila něco horkého. Uvědomila jsem si, že mi tečou slzy. I když jsem chtěla věřit, nemohla jsem v sobě potlačit ten fakt, že už není mezi námi. Otevřela jsem oči, zahleděla se na nebe a slzy nechala kanout na modré pyžamo.
První co jsem uslyšela byl tichý dech, který se mi ozýval za zády. Nemusím snad vysvětlovat, že jsem se div hrůzou neklepala..v hlavě mi běhaly scénky ze všech možných hororů, ale pak se ozval přátelský smích. Otočila jsem se a snažila se popadnout dech.
Poprvé jsem viděla Martina a zároveň poprvé spatřila anděla.
Nemáte ponětí, co všechno se ve mně mísilo… a popravdě ani já nedokážu přesně popsat, jaké pocity se ve mně najednou vzedmuly. Sotva jsem dýchala, natož abych se pohnula. Jen jsem tam tak kamenně seděla a tupě zírala na usmívajícího se Martina.
"Rád Tě vidím!" Promluvil konečně a mě začalo srdce tlouct neuvěřitelnou rychlostí. Tohle byl pro mě důkaz toho, že to byl vážně on a já jen neblouznila.
Nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha, ale doslovně jsem se mu vrhla kolem krku. Čekala jsem všelicos. Třeba že spadnu na zem, protože je jen duch. Že bude studený jak led, i když pravděpodobnost, že by se stal upírem byla opravdu mizivá. Ale to, že ho opravdu ucítím a že bude hřát, jako živý člověk mě vyvedla z míry. I přez to, že jsem v hlavě měla zmatek jsem se ho pevně držela a byla za to ráda.
"Taky Tě ráda vidím…" Zašeptala jsem do jeho ramene a slzy mi stékaly na jeho košili.
Konečně jsem se od něj odtáhla a posadila se opět na stůl.
Začal mi vyprávět o tom, jak se mu to stalo a proč se stal tím, čím je. Vyprávěl mi o tom, jaké to tam v nebi je a slíbil mi, že mě tam jednou vezme. Věřila jsem, že andělé jsou zkrátka a dobře hodná stvoření, co pomáhají lidem a samy z toho mají radost. Tak to i bylo, ale jejich prokletím byl nekonečný život. Budou žít, dokud na Zemi zůstane poslední živý člověk a až pak mohou odejít. Tenhle osud byl snad ještě horší, než kdyby se stal pouhou duší, čekající na nový "příbytek".
Cítila jsem se ním dobře. Mohla bych říct, že to byla má krevní skupina- mohla jsem mluvit o čemkoliv a on si se mnou o tom povídal, jako by to byla i jeho starost, jeho koníček, jakoby mí přátelé, o kterých jsem vyprávěla byli i jeho přáteli. Když na mě padla únava, usnula jsem mu s hlavou položenou na rameni a cítila se bezpečně. Měla jsem pocit, jakoby jsme byli sourozenci, kteří si od mala byli blízcí a ve všem si pomáhali. Byla jsem zkrátka malá sestřička v bezpečí velkého bratra.

Ráno jsem byla docela překvapená, když jsem ho spatřila, jako první věc. Asi jsem si podvědomě myslela, že to byl jen sen.
Ten den jsme společně opustili život a já byla na malou chvíli Duší. Musím uznat, že Duše jsou opravdu překrásné. Šest maličkých třepotajících se křidýlek jim pomáhají se pohybovat a jejich tělíčka mají různou barvu. Některé jsou jako duha, jiné jsou černé. Ale nikdy nejsou černé temně. Kdyby tomu tak bylo, už by sem nepatřili.
Martin mi ukázal sál, kde se vybírají lidé, kteří po svém odchodu ze Země dostanou tu výsadu stát se anděly. Bylo zajímavé sledovat, jak se maličká stříbřitá Duše mění v překrásného anděla. Člověk, jež se v něj měnil si mohl vybrat jakoukoliv podobu ze svých minulých životů a navíc… andělé mají kdykoliv přístup ke svým vzpomínkám, ne jako Duše.
I tak jsem Martina litovala. Jeho osudem bylo pomáhat lidem, dávat jim naději, ale sám žádnou naději neměl.
Když mě provedl celým svým "životem" dostal mě zpět na Zem. Byla jsem překvapená, když jsem zjistila, že čas vůbec neuběhl. Jakoby se čas na chvíli zastavil. Pak mě překvapila těžkost, s kterou se musím potácet, abych se nadechla. Když jsem byla Duší, nebyla to žádná námaha. Každou chvíli mi do nosu vproudila nová vůně a ta dávala strašně krásný pocit lehkosti. Lidi to nemají lehké.
Po tomto dnu , opravdu krásném dnu s Martinem jsem měla zvláštní pocit. Nebyl to pocit, jako když se s někým máte loučit na vždy. Ale jako když odjíždíte na prázdniny a víte, že svojí rodinu, nebo někoho, koho máte rádi neuvidíte dva měsíce. Nebo když vůbec nemáte potuchy, kdy se vrátíte Vy, nebo ten druhý. Nejistota.

Martin byl a stále je mezi námi, jen v trochu jiné podobě. Vím, že jednou za čas mě vždy navštíví aby se ujistil, že jsem v pořádku, nebo abych se mu mohla svěřit. Neztratila jsem přítele ani po smrti a to je tou nejcennější věcí, kterou mohu mít.
Vím, jak se rodí andělé a vím, že mám i Svého Anděla.


Zpět do reality

30. srpna 2010 v 16:37 | Limi |  Ostatní
Ač nerada - musím.
Nevím, jak chci zvládat školu, když su myšlenkama neustále na jednom a tom samém místě a sotva dokážu naťukat něco na klávesnici, ale jak je libo! Ať si škola začne, však ono mě to možná časem přejde. Tákže.. o prázdkách su napsala šest nových kapitol "Proti proudu", doufám, že se mi to povedlo a budu ráda, když bude nějaký ohlas.

K Alanise se dostanu později, ale slibuju, že s tim neseknu (alespoň ne v nejbližší době O:)).

A teď jdu přepisovat.. to bude zápřah ! :D

http://fc07.deviantart.net/fs50/i/2009/256/3/6/Monsoon_by_EmiliRenae.jpg

Všech vandráků múza

29. srpna 2010 v 13:21 | Limi |  Zaujalo mne
Na táboře jsme zpívali hodně písniček... mockrát se opakovaly, ale v hlavě mi uvízly jen tři. Jednou je "Dajána", druhou "Osamělé město" a třetí "Všech vandráků múza". Ta se mi fakt líbila, jen lituju, že jsem si to nenahrála, jelikož na netu je pouze text a i kdybych našla klip, nebude to ONO. Dám sem alespoň text :P

1. Přišla k nám znenadání,
hubená až hrůza,
a řekla, že je múza,
všech vandráků z Čech,
to nebyl hřích,
po nocích než po kytaře sáhla,
tak nám chleba kradla,
a čmárala po zdech.

R: Ha - le-luja,
zavírá se brána,
my zpívat chcem do rána,
než napadá sníh.
Ha - le-luja,
kterou pak si dáme,
než skončíme s pánem,
na hřbitově obutých.

2. Na Moravě,
z demižonu dobré víno pila,
tak mezi námi žila,
spousty hezkejch dní,
až jeden pán v limuzíně,
začal po ní toužit,
budeš mi holka sloužit,
a oženil se s ní.

R: Haleluja...

3. Každou noc po milování,
skládala mu hity,
a kašlala na city,
na obyčejnej lid,
za pár let,
tahle múza dneska služka Mici,
skončila na ulici,
a pod mostem má byt
.

R: Haleluja...

Vraťte nám, vraťte nám,
tu všech vandráků múzu,
má roztrhanou blůzu...
http://fc02.deviantart.net/images2/i/2004/02/4/e/_muse_.jpg

Zážitky z Lipna :)

28. srpna 2010 v 22:42 | Limi |  the Moments
Ááá, teď su konečně dopsala ty vzpomínky ! :D Tak si můžete přečíst mé postřehy... mnoho tam určitě chybí, takže se omlouvám x.O :D

Ze začátku to nevypadalo nijak žhavě, ač jsem se na ten tábor děsně těšila hned po příjezdu se mi tam zalíbil kluk (David). Znala jsem ho krapet už z předešlého táboru, ale nijak jsem se s nim nebavila, ani tentokrát ne (žádná škoda). Měl s sebou i svou holku, čímž mi to krásně usnadnil, páč jsem si řekla, že co bych jim do toho lezla, když ona si ho hlídá (ale kdyby fakt chtěl, tak už má dávnou jinou). No.. první týden se strašně vlekl. Lidi se teprve oťukávali a poznávali.. někteří se samozřejmě už znali. Já tam znala asi tři holky + Sally, která jela se mnou. Ve stanu su byla právě s ní (nechtějte vědět, jakej bordel tam byl :D). Hned první den jsme si vysloužily označení "blondýny". Jak jsme k němu přišly? P.T. (vedoucí) nám vysvětloval co budeme dělat (najdeme lístek se svým jménem a pak budeme muset najít zbytek svého oddílu) a my dvě to nechápaly (ehm). Když se P.T. zeptal; "Chápete to všichni?" a my dvě jednohlasně zahučely "NE" zeptal se; "Proč?" Sally na to jednoduše odpověděla; "Protože jsme blondýny." A tak vždy, když nás sháněli volali "blondýny". Naštěstí mi pak Martin (můj oddílový vedoucí) vymyslel přezdívku "ZooZoo" a později "ZeeZee" (ZíZí), takže to bylo v klidu. Jediný, kdo mi stále říkal "Blondýno" byl David. Což o to.. on byl zas "Blondýn".
Kdo hodlá číst dál, více v celém článku :o).

Už jsem TU!

28. srpna 2010 v 20:38 | Limi |  Blog
A chci ZPĚT! :D

Řeknu Vám .. ten tábor je tak úžasná vymoženost, že snad ani nejni možný, aby se někomu po něm nestýskalo... Lipno, táboráky, bezva lidi, starý písničky, kytara, stany, myšky :D, žůžo jídlo, příroda, lodě... Jak já se těším až budou další prázdniny.. Zase se sejdeme po tom roce... zase starší, v některých případech i vyspělejší a nejlepší na tom je, že tam se z nás stávají úplně jiní lidé. Možná tím prostředím... okolo jen stromy a voda.. neovlivňuje Vás město, leda škvorové a pavouci :P. Jestli by jste někdo chtěl příště ject taky, tak určo napište .. ráda Vám dám kontakty :)).
Za chvílu se rozepíšu a napíšu sem všechny možné i nemožné vylomeniny co jsme tam delali, ale až za chvíli, až se najim a začnu vzpomínat (nic jiného celý den nedělám), ale prostě bejt schopná to zformulovat do pro Vás srozumitelných vět... což půjde asi těžko páč po dvou měsících nepsaní to jde špatně :D.


http://sphotos.ak.fbcdn.net/hphotos-ak-ash2/hs182.ash2/44566_1460283240911_1648346137_1126285_247025_n.jpg
dimitrissims.blog.cz