Designy na objednávku POZASTAVENO.

Alanise - 7.Příchod spasitele ?

16. prosince 2010 v 19:19 | Calestin |  Alanise
Tohle není vtip :D. Opravdu jsem se konečně vrhla na Alanise (ne doslova, já jsem na ♂) a napsala sedmou kapitolu. Tak doufám, že jsem se nenakopávala nadarmo a někdo si to přečte. Přeji příjemné čtení a hezký večír ^.^



"Evidentně jsi ještě méně odolnější, než jsem si myslel." Povzdechl si Jared a posadil se na místo, kde před chvílí seděl Jamie.
Chtěla jsem odpovědět něco sarkastického, co by ho zarazilo, ale nemohla jsem. Rty jsme měla slepené. Alespoň jsem to tak cítila.
"Za chvíli, buď trpělivá…" Odpověděl na nevyslovenou otázku, kdy se budu moct hnout. "Takže Jamie je tvůj kamarád? Musíte se mít opravdu rádi, když se znáte tak dlouho. Zajímalo by mě, jestli by jsi za něj položila život…" Začal Jared a přitom hleděl kamsi mezi stromy. "Myslím si, že bys to nedokázala… Všichni si zatím raději zachránili vlastní kůži, než aby se obětovali pro přítele. A to jsem si o lidské rase myslel něco jiného. V každé z vašich knih je psáno o tom, jak jste obětaví, milující.. slabí. Ale nejspíš jste jen slabí. To je ubohé, že?" Otočil se na mě s touto otázkou a bodavě se mi zadíval do očí. Z hrdla se mi ozvalo nepatrné a naprosto nedávající smysl "mmm".
"Omlouvám se, málem jsem zapomněl." Usmál se a v tu chvíli se mé tělo stalo opět mým majetkem.
"Ty idiote! Co si o sobě myslíš? Že si kdykoli můžeš dělat s mým tělem co chceš?!" Vyjela jsem na něj ostře.
"Přesně to vím." Přitakal naprosto klidným hlasem. To mě rozzuřilo natolik, že jsem sebrala všechnu sílu a darovala mu velkou facku. Avšak… nevypadalo to tak, že by ho to nějak bolelo. Hlavu sice do strany otočil, ale ani otisk mé ruky se na jeho tváři nevybarvil.
"Tohle… už nedělej." Zavrčel podrážděně a bleskově mě chytl za zápěstí. Jeho reakce mě překvapila. Zatím se totiž vždy choval klidně a s rezervou.
"Nemám rád, když mě žena mlátí na veřejnosti." V koutku rtů se mu objevil úsměšek. Mohla jsem si oddechnout, i když bych mu nejraději vlepila ještě jednu, poslušně jsem se narovnala a mlčela. Neměla jsem zájem o jeho další vtip.
"Máš ještě hlad?" Otázal se po minutě ticha.
"Spíš žízeň." Odpověděla jsem odměřeně.
"To je to samé." Zasmál se a podával mi další láhev s červenou tekutinou.
"Ta je z divočáka?" Ohrnovala jsem nos a flašku si od něj nevzala.
"To je koktej ala-srnec." Zažertoval a odšrouboval víčko. Věděl moc dobře, jak mě donutit se napít. Vůně se svůdně začala vlnit kolem nás a třpytila se tak lahodně, že jsem nemohla odolat a láhev mu vytrhla z rukou.
"Dobrou chuť. Večeře nebude." Informoval mě s klidem a začal z batohu vyndávat colu a bagetu.
Měla jsem pocit, že dvoulitrová láhev mi nestačí na uhašení žízně. Slízla jsem poslední kapku, která mi seděla na rtech a se zájmem se zadívala do záře vycházejícího slunce. Očím tolik světla nevadilo, což jen potvrzovalo jakousi záhadu, která se jich týkala. Proč mám zlaté oči? A vůbec… když už je mám, nebylo by hezké, abych je i já sama mohla vidět?!
"Nejspíš už sis všimla, že slunce nám nijak neubližuje…" Prohodil Jared mezi tím, co udupával oheň.
"Takže všechno, co se o upírech dostalo na veřejnost je lež?" Zeptala jsem se a otočila se za ním.
"Všechno ne. Je přece pravda, že pijeme krev a žízně se nikdy nedokážeme zbavit… Což z nás, podle lidí, dělá monstra a vrahy, které je třeba vyhubit." Když uhasil poslední plamínek, lenivě se posadil na zem a opřel o kmen stromu. "Jejich plán je jednoduchý; zničit naši rasu tak, aby se o tom nedozvěděla veřejnost. Vědí, že by se našli lidé, kteří by s tím nesouhlasili, neboť je přeci pravdou, že jsme svým způsobem fascinující a lidé by se od nás mohli dozvědět spousty užitečných informací, které by pomohli k sepsání historie lidstva a také vědě. Kdyby se o nás dozvěděla veřejnost, byli by jsme nejspíš pronásledováni mnohem více, než jsme teď a čekal by nás horší osud, než zničení." Mluvil zcela lhostejně a nad lidmi znechuceně ohrnoval nos.
"Jestliže to tak je, pak se jim to daří utajovat výborně. Je hodně lidí, co nemá jistotu, jestli upíři existují a snaží se proto získat důkazy. Znala jsem jednu skupinu lidí, kteří pátrali po upírech. Když… když jsem byla člověk, nikdy by mě nenapadlo, že může existovat někdo, kdo hledá upíry a pak je zabíjí. Proč to dělají? Vždyť jsme skoro stejní." Vrtěla jsem nechápavě hlavou a pohled na lidi se mi začínal také měnit.
"Skoro stejní?!" V očích mu zaplanuly plameny zlosti. Nejspíš jsem udeřila mimo cíl. "My nejsme stejní, jako Oni!" Syčel zuřivě.
"Nemáš pravdu." Oponovala jsem mu. Pohotově jsem se narovnala a nasadila učitelský výraz. "Upíři zabíjejí pro krev, bez ní totiž nemají sílu a bez ní by nakonec nemohli existovat. Lidé jim to zazlívají, ale v podstatě dělají to samé. Zabíjejí sice jen zvěř, kdežto upíři si rádi smlsnou i na člověku, ale i tak Zabíjejí pro své přežití. Jenže v tomhle jsou lidé mnohem horší, než my. Mají totiž na vybranou. Kdyby chtěli, mohou žít jen z toho, co vyroste ze země, ale to není zdaleka tak chutné, jako maso. My si vybírat nemůžeme, nemám pravdu?"
"Mohli by jsme pít uměle vytvořenou krev, ale té je málo…" Řekl zaraženě.
"Uměle vytvořenou? Copak oni jedí uměle vytvořené jídlo?" Urazila jsem se a založila si ruce na prsou.
"Tak jim to navrhni. Uvidíme, jak zareagují." Řekla vychytrale a ironicky. S tímhle měl pravdu. Buď by mě ihned zavřeli do klece a dělali na mě pokusy, nebo mě rovnou oddělali. Bezradně jsem přemýšlela nad řešením a mlčela.
"Co hodláš dělat s tím klukem?" Řekl, jakoby mimochodem po dlouhé odmlce.
"Jmenuje se Jamie, to zaprvé a zadruhé; skutečně nevím, co s ním budu dělat. Je nebezpečné, aby zůstával poblíž mě." Povzdechla jsem si beznadějně. "Od kdy je být upírem taková námaha?" Postěžovala jsem a obličej skryla do dlaní.
"Odjakživa." Odpověděl lhostejně Jared.
Nereagovala jsem. V hlavě se mi tvořil neuvěřitelný zmatek, který z mého mozku dělal kaši.
"Myslím, že zabývat se lidmi je pod tvou úroveň." Pravil moudrým hlasem, který mi byl cizí.
"Jak to myslíš?" Pootočila jsem hlavou, abych na něj jedním okem viděla.
"To, že ti oči září jako ryzí zlato nebude jen tak. Možná to je znamení, důkaz něčeho… něčeho, na co už jsme dlouho čekali. Možná jsi něco, jako spasitel." Promlouval spíše k sobě a výraz jasně nasvědčoval tomu, že usilovně přemýšlí.
"Upíří spasitelka. To zní fakt reálně." Zaironizovala jsem.
"Upíři existují. Ještě před nedávnem by ti to znělo stejně směšně." Nijak neotálel se zpětnou narážkou.
"Tak mi řekni, kdy a jaký věštec předpověděl příchod upířího spasitele?" Pozvedla jsem jedno obočí a vychytrale se mu zadívala do očí. Panovala v nich červánková bouře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Cherry Llegar Cherry Llegar | Web | 16. prosince 2010 v 19:21 | Reagovat

Prečítala som si kusok a usudila som, že idem čitať celu poviedku :D pekný blog  ja mám blog o mode tak ked máš modu rada prid a bude rada ak sa budeš vraciaž

2 Lil. Lil. | 16. prosince 2010 v 19:28 | Reagovat

Prosím tě jestli máš FB nemohla by si dát LIKE na téhle stránce ?

http://www.facebook.com/#!/pages/Netyrajme-tych-ubohych-psov/168917786479607

Moc ti budu vděčná a klidne ti to oplatim :D

3 izabella izabella | Web | 16. prosince 2010 v 21:13 | Reagovat

PEKNEJ BLOGIS

4 Yu Zmeja junior Ivashkov Yu Zmeja junior Ivashkov | Web | 17. prosince 2010 v 20:29 | Reagovat

Fajn... Právě jsem narazila na tenhle blog a když jsem uviděla tuhle povídku, tak jsem zajásala :D ...UPÍŘI! Ehm... Líbí se mi to, dobře se to čte... A mám pocit, že potřebuji další díl xD
Jared je sympaťák :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
dimitrissims.blog.cz