Designy na objednávku POZASTAVENO.

Alanise - 11. Žízeň

8. ledna 2011 v 12:00 | Calestin |  Alanise
dimitrissims.blog.cz
Ták to tu máte :D



Mezi námi zavládlo ticho, které narušovalo jen praskání a syčení ohně. Jeden druhému bez mrknutí hleděli do tváře. Stáli od sebe přibližně sedm metrů a prostor mezi nimi, jakoby zhoustl.
"Kluci?" Špitla jsem a oba sjela rentgenem. Bohužel. Můj rentgen nebyl natolik výkonný, aby vypátral, co se jim honí hlavou.
"Haló, já jsem tu taky!" Zvýšila jsem hlas a zamávala mezi nimi rukou. Totálně mě ignorovali.
"Fajn! Až si to mezi sebou vykoukáte, tak mě informujte." Sykla jsem podrážděně, otočila se, posadila se na provizorní lavičku a založila si ruce na prsou.
Trvalo dobrých pár minut, než se jeden z nich pohnul, myslím že Nathaniel, neboť šouravý zvuk kroku se ozval z místa, kde stál on. Po tomto zvuku následoval další a zcela odlišný tupý náraz něčeho do čehosi. Ignorovala jsem oba podezřelé zvuky a pohlédla na spící Tiaru, která měla kolem hlavy rozprostřenou clonu ze svých platinových prstýnků. Ačkoli její vlasy byli strašně špinavé, vypadali pořád krásně, a v oranžovém světle ohně měly zlatavé odlesky. Musí mít spoustu nápadníků. Tahle - momentálně- zcela nepodstatná myšlenka ve mně zasela malou obavu.
Několik centimetrů nalevo ode mě zašustilo listí a na místo vedle mě dosedl Jared.
"No ták, Alanise." Protáhl a povzbudivě se na mě zakřenil.
Dál jsem držela paže pevně spletené, ačkoli svou uraženost už jsem jen hrála. Nejspíš jsem se na ně nedokázala zlobit moc dlouho. Pevně jsem semknula rty, abych se také neusmála a dál hrála svou roli.
"Omlouvám se?" Položil to jako otázku a výraz měl nechápavý.
Pomalu jsem k němu zvedla oči a nechala se pohladit červánky. Paže jsem volně spustila a nechala rty se usmát. Úsměv mi ihned oplatil a radostně se zadíval na tančící plameny.
Zvědavě jsem se ohlédla za sebe a musela se ušklíbnout. Nathaniel se právě zvedal ze země a oprašoval si oblečení. Po chvíli jsem zaslechla, jak podrážděně vrčí a něco si mumlá sám pro sebe. Opět jsem se otočila k ohni a podívala se na Jareda. Tomu na rtech pohrával pobavený úsměšek a v očích mu jiskřilo.
"V pohodě?" Zeptala jsem se a pozvedla jsem jedno obočí.
"Já určitě." Přitakal Jared a dál se blaženě usmíval.
"Já teda ne!" Leknutím jsem sebou trhla. Nathaniel stál nad námi a pobouřeně se na Jareda mračil.
"Měla by sis toho svýho ochočence držet na vodítku." Prsknul po mě Nathaniel a s arogantním výrazem se posadil na volnou "lavičku".
"Jared není můj a už vůbec není ochočenec. Dej mi s tím pokoj!" Zasyčela jsem na něj a otočila se k němu zády.
Přiznávám. Chovala jsem se dětinsky, ale upřímně jsem na to měla nárok. Pro Jareda to musel být úžasný pohled. Dva nafouknutí upíři, jak bubliny.
Nathaniel je arogantní hlupák a já nevyspělé mládě. Bezvadná kombinace. Ještě, že je s námi i Jared, který té naší povedené skupince alespoň trochu zlepšuje pověst. Ne, že by jsme nějakou měli.
***
"Alanise, vzbuď se, honem!" Šeptal naléhavě čísi hlas.
Ospale jsem rozlepila víčka. Já jsem spala? Divil se hlas uvnitř mě a ospale zíval. "Co se děje?" Zahuhlala jsem v polospánku.
"Musíme zmizet. Jdou po nás lovci." Cože?! Po nás? "Tak vstávej. Nejsou moc daleko." Cítila jsem se provinile a zodpovědně za to, co se právě dělo. Se strachem jsem sledovala Jareda.
"Jarede? To já je sem asi přivedla…" Přiznala jsem sklesle. "Šla jsem se projít a pak jsem ucítila Tiařinu krev a…"
"To já vím. Šel jsem za tebou." Řekl jakoby mimochodem a uhasil oheň. Ten bezmocně zasyčel a uhasl.
"Proč?" Nechápala jsem a tupě jsem seděla.
"Nenechám tě přece bez dozoru." Odpověděl se samozřejmostí v hlase a dál neuvěřitelnou rychlosti balil věci do batohů. Nathaniel ospalými pohyby skládal stan, zatímco Tiara stále tvrdě spala.
"Probudíš ji, prosím?" Zeptal se v rychlosti Jared a dál strkal do batohu věci, o kterých jsem ani nevěděla, že tu jsou.
"Jasně!" Přitakala jsem až moc hlasitě a rychle si zakryla pusu. "Tiaro! Sss, vzbuď se!" Šeptala jsem tak hlasitě, jak jsem uznala za vhodné a mírně s ní zatřásla. Nic. Znovu jsem s ní tedy zatřásla. "Tiaro…" Konečně začala jevit známky života a pomalu mžourat do tmy. Už jsem se od ní chtěla odvrátit a případně pomoct Nathanielovi se skládáním stanu, ale všimla jsem si něčeho, co mě vyděsilo.
Tiařiny oči opět rudě žhnuly.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
dimitrissims.blog.cz