Designy na objednávku POZASTAVENO.

Upíři : Empatie - 1.část

7. dubna 2011 v 23:30 | Calestin
No.. rozhodla jsem se, že příběhy, které už delší dobu nebyly obnoveny zkrátka zruším.Pochybuju, že bych se k nim někdy vrátila. Jen dopíšu Alanise (konečně). Ale když už jendi upejři odejdou, chci aby nastoupili další. Uvidím, jestli se to ujme.. Přeju pěkné čtení :)




V podzemí to jen vřelo. Ze všech stran ke mně doléhala řva a nedočkavé funění. Byl čas, kdy nás vypustí, čas lovu.
Na malý výklenek vyskočil Genever, narovnal se a zběžně nás přelétl pohledem. Uhnula jsem před ním. Když si všichni uvědomili, že mají zmlknout, napřímili se a s očekáváním v očích k němu vzhlédli.

"Mí drazí," z davu se ozvalo opovrhované zafrkaní, "dnes nastal náš čas. Čas, kdy můžeme vyjít ven bez toho, aby se nás lidé pokoušeli zabít. Dnes je Náš den. Celé lidstvo se před námi v tuto noc skloní a dovolí nám se na nich nasytit. Čekali jsme padesát let, než nastala tato chvíle a nyní máme právo na to, co nám patří. Na krev," dav začal jásat a řvát. Od někudy se dokonce ozývalo praskání kostí a nářky. Bylo načase, aby nás vypustil. "Jděte a nakrmte se!"
Všichni se začali tlačit k velkému železnému poklopu, který nás tu věznil. Já a pár dalších trpělivě vyčkávalo opodál. Ani jeden z nás nestál o ztrátu končetiny. Železo, ze kterého byl poklop vytvořen se začalo posouvat. Nasála jsem vůni čerstvého vzduchu, který mezerou proudil. Bylo osvěžující cítit, jak chutná život. Bylo to dvacet let, co jsem se tu ocitla a ještě nikdy jsem na lov nešla. Vždy nám přinášeli zásoby krve a měli jsme jí dostatek, tudíž nikdo neměl nutkání se ven dostat. Byli jsme v rámci možností spokojení, koneckonců nám tu nic nechybělo. Byl tu klid (když všichni spali) a každý měl právo na své soukromí, ačkoliv provizorní pokoje za moc nestáli.
Často jsem poslouchala vyprávění ostatních, kteří si svůj předchozí život pamatovali. Zdálo se mi, že snad vyprávějí příběh o někom úplně jiném, než byli nyní. Já sama jsem si nic z minulého života nepamatovala. Existoval pro mě jen tenhle život. Život pod zemí.
Vzhlédla jsem a všimla si, že poklop je z poloviny odkrytý a vznikl otvor, kudy by se přinejlepším procpalo tak pět postav. Bylo jasné, že dnes v noci dojde k hodně úrazům a možná i snížení našich počtů.
"Takhle se ven dostaneme až zítra," otočila jsem se za hlasem. Vedle mě stál Quim a kroutil hlavou nad jejich nízkou inteligencí.
"Měl by s tím něco udělat," podotkla jsem a pohledem vyhledala Genevera, který stál a s povzdálí celé to dění sledoval.
"Ten? Ten by je ještě pobízel, kdyby se začali rvát," mávl rukou Quim. "Drž mi palce," dodal a začal se prodírat davem.
"Každý sám za sebe," povzdychla jsem si a vrhla se za ním.

Byla jasná noc. Ti, kteří se už stačili dostat ven se rozutekli do spletitých ulic a nejspíš už večeří. Byla to zvláštně nepříjemná představa. Připadalo mi to divné. Byl to můj osud, mělo by mi to připadat přirozené, ale nic přirozeného jsem na tom neviděla. Nejraději bych se vrátila dolů a vypila několik sáčků krve. Ale bylo pozdě. Přes tu skupinu magorů bych se zpátky nedostala.
"Hodláš tu stát až do svítání ?" zavrčel na mě Jeve, jeden z partičky hromotluků. "Stojí nám v cestě."
Beze slova jsem mu ustoupila z cesty a dívala se za ním, dokud nezmizel za rohem cihlového domu. Právě jsem se otáčela zpět k otvoru do podzemí s úsmyslem, že to přece jen zkusím, ale z onoho domu, do kterého Jeve právě vešel se ozval dětský jekot a pláč. Vyděšeně jsem se ohlédla a skoro bez rozmyšlení se za nářky rozeběhla.
Pláč pomalu utichal, zatímco jekot stále sílil. Bylo to znamení, že jsem blízko, ale také znamení, že pro jedno z dětí už je možná pozdě. Vtrhla jsem do dveří, které byli označeny jmény Elise a Elijah a při pohledu na Jeveho zalapala po dechu. Klečel u tělíčka malého děvčátka a na jeden z prstů si namotával pramínek jejích vlasů.
"Co- co..." Vydechla jsem a dál stála, jak přimražená.
"Vypadni, tohle je moje večeře," zavrčel Jeve a zlověstně na mě vycenil tesáky.
"Děti nesmíme zabíjet," oplatila jsem mu stejně výhružným zavrčením.
"A kdo dokáže, že jsem to byl já?" zasmál se Jeve a postavil se přede mě.
Byl tak o dvě hlavy větší, než já, takže jsem si div nezlomila krk, jak jsem se mu stále dívala do očí.
"Toho chlapce necháš být, nebo,"
"Nebo co? Řekneš to na mě Geneverovi? Myslíš, že bude věřit nováčkovi? Víš, říká se, že až po prvním lovu se ukáže, kdo k nám patří a kdo ne, nebude ti věřit." Udělal další krok ke mně a zakryl mi tak výhled na chlapce, který ležel schovaný pod peřinou, třásl se strachy a hlasitě vzlykal.
"Najdu způsob, jak mu to dokázat," hrozila jsem mu dál a divila se svému neochvějnému hlasu.
"Pche," Jeve si povýšenecky odfrkl a zamířil pryč, při čem v okamžiku, kdy mě míjel mi nezapomněl zavadit o rameno. "Podělaná děvka," zavrčel ještě než vyšel z domu.
Jakmile byl pryč, klekla jsem si k tělíčku plavovlasého děvčátka a zkusila jí nahmatat tep. Bylo pozdě, srdce už jí netlouklo. Vzala jsem ji do náruče a položila ji do postele s růžovým povlečením. Ještě než jsem ji celou skryla pod pokrývku pohladila jsem ji po blednoucím líčku.
"Spi sladce," zašeptala jsem jí do vlasů a líbla ji na čelo. Poté jsem ji celou přikryla dekou a otočila se k druhé posteli, ve které se choulil chlapec. Pomalu jsem začala odkrývat deku, abych ho mohla přesvědčit, že jsem tam už jen já a nijak mu neublížím. Když jsem ho spatřila, vzedmula se ve mně vlna rozčilení a zároveň zděšení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lampgirl Lampgirl | Web | 11. dubna 2011 v 23:26 | Reagovat

Sakra, já jsem se tak lekla, když jsi napsala, že budeš rušit staré příběhy. Mámem mě chytl infarkt z toho, že jsem si myslela, že neukončíš Alanise. :D

První díl... Mmm, hodně zajímavý. Ze začátku jsem si všimla pár chyb, ale pak jsem se začetla a už to ani nevnímala. Těším se na další díl. ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
dimitrissims.blog.cz